Odysseus má tolik tváří, že ho můžete využívat jako svého druhu Rorschachův test. Každý si z něj může vybrat právě tu vlastnost, kterou v něm chce spatřit, tvrdí Emily Wilson, uznávaná překladatelka, jejíž práce inspirovala nový film Christophera Nolana. V rozhovoru mluví o nadčasovosti Homérových eposů – a také o tom, kterému z řeckých hrdinů se nejvíc podobá Donald Trump.Krátce předtím než má hostka dorazí, si uvědomím, že v řecké taverně, kterou jsme si pro společný oběd vybrali, nepodávají alkohol. A nejen to: číšník nemá tušení, kde bych vůbec mohl nějakou lahev vína koupit. V parném letním dni tedy vyrazím do ulic centra Filadelfie na výpravu, která se záhy ukáže jako překvapivě obtížná. Na výběr mám jen moldavské Pinot Grigio nebo portugalské Vinho Verde. Vrátím se s lahví toho druhého, jelikož chuť jižní Evropy se k novodobé homérské hostině přece jen hodí trochu lépe.
Emily Wilson, uznávaná překladatelka Homérových eposů, sedí pod malbou ospalého egejského přístavu. Malou rodinnou restauraci Kanella s modro-bílými markýzami vybrala proto, že nejvíc odpovídala mému návrhu sejít se na některém ze středomořských ostrovů, přes něž vedla Odysseova strastiplná pouť.
Profesorka antických studií na Pensylvánské univerzitě je tak trochu rockovou hvězdou svého oboru. Před deseti lety ji redaktoři varovali, že její překlad Odyssey – vůbec první anglický veršovaný překlad tohoto díla, který provedla žena – se možná nebude dobře prodávat. Když ale v roce 2017 vyšel, způsobil poprask. Kritici vyzdvihovali jeho tempo, brilantní jazyk a především to, že do starověké básně vnesl dlouho chybějící ženskou citlivost. Pobouření naopak tento posun vyvolal v řadách nacionalistické pravice, která si antické Řecko a Řím odedávna ráda představuje coby ztělesnění jakéhosi mužného ideálu.
