Od architektonických tradic po prastaré rituály námluv: důkazů o zvířecích kulturách máme nespočet, přesto je stále přehlížíme. A tím, že zvířecí kulturu odmítáme uznat, riskujeme destabilizaci nebo zánik sofistikovaných nečlověčích společenství, jež vytvořila svět, který my považujeme za svůj, píše v eseji Ryan Huling.Když ekologové přestěhovali desítky ovcí tlustorohých z Oregonu, východního Wyomingu a dalších míst do Skalistých hor, aby obnovili populace vyhubené lovci, tato zvířata – která za normální situace běžně sezonně migrují – vůbec nevěděla, co si mají počít. Několik se jich rozhodlo následovat místní stáda a učit se od nich, jak se orientovat v rozlehlém a neznámém terénu. Ostatní ovce se o migraci ani nepokusily.
Místní stáda putovala po léty prověřených trasách, které se naučila od svých předků – po spolehlivých cestách, důmyslně se vinoucích mezi oblastmi s vysokým rizikem predace a místy s krátkou vegetační sezonou. Vědci zjistili, že tato staletá migrační praxe není řízena instinktem, ale předává se kulturním přenosem mezi rodiči a potomky nebo mezi vrstevníky. Jsou-li tradiční trasy stáda narušeny, například lidskými zásahy, dojde k vymazání „generací nashromážděných znalostí“.
