Komentář: Kdyby se nezasvěcený pozorovatel české společnosti pokoušel najít vodítko, podle něhož lidé poměřují veřejnou etiku, zatočila by se mu hlava. Co projde jednomu, neprojde druhému; za co je jeden veleben, za to je druhý vysmíván. Platí to u médií stejně jako u politiků. A pravidla hry? Koho ta ještě zajímají? Sledujeme postupnou erozi nejen samotných hodnot, ale i jejich měřítek. Například v mediální oblasti dřív většinou platily docela jasné hranice mezi tím, kdo je novinář, kdo mluvčí, kdo marketér, aktivista, inzerent. A dnes?
Tradiční média ztratila svou výlučnou roli komunikačního filtru mezi nejrůznějšími mocenskými zájmy a občany. S tím přišla o velkou část síly odolávat politickým a obchodním tlakům. Projevuje se to na mnoha úrovních. Novinařinu oslabují nejen technologické změny a rozpad dosavadních obchodních modelů, čelí také útoku na svou podstatu. Lidé, kteří pohrdají novinařinou a novináři, předstírají novinářské role, protože tak vypadají přesvědčivěji než jako pouzí politici či lobbisté. Ale pravidla hry, která tvoří základy důvěryhodnosti novinářské práce, znásilňují ve svůj osobní prospěch.
Když Andrej Babiš vlastnil společnost Mafra, dostával v ní – především v MF Dnes – nadstandardní prostor pro prezentaci svých postojů. Bulvární tituly jeho vydavatelství jako například Rytmus života zase vykreslovaly v nejlepším světle jeho osobní a rodinnou stránku. Coby majitel volal novinářům svého vydavatelství, nebo se s nimi dokonce scházel.
