Odstrašení, vojenská spolupráce i hledání partnerů mimo Spojené státy. Nová obranná dohoda z Mekky ukazuje, jak se Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán připravují na svět, v němž už nelze na pomoc z Washingtonu zcela spoléhat a íránská ani izraelská agrese nikam nezmizí. Ve zkoušce z geopolitické reality ale musí ještě obstát. Turecko má druhou největší armádu NATO a rychle rostoucí obranný průmysl. Saúdská Arábie je domovem nejposvátnějších míst islámu a jedním z největších světových vývozců ropy. Pákistán je zase jedinou muslimskou zemí s jadernými zbraněmi.
V reakci na nestabilitu, kterou do regionu nejnověji vnesla americko-izraelská válka s Íránem, se teď trojice převážně sunnitských muslimských zemí snaží prohloubit obrannou spolupráci, která by vedla k odstrašení a v případě napadení mohla do vleklého a nákladného konfliktu v teorii vtáhnout také Ankaru a Islámábád.
Dohodě o společné obraně, která byla podepsána minulý týden v saúdskoarabské Mekce, se někdy připisuje podobnost s NATO, konkrétně s jeho článkem 5. Toto přirovnání použil dokonce i turecký ministr zahraničí Hakan Fidan.
Kromě předpokladu, že ozbrojený útok na jednoho člena bude považován za útok na všechny tři, a zahrnutí druhé největší armády NATO toho však nová dohoda s Aliancí má společného zatím jen málo.
