Od osmi večer do osmi ráno nesmí vyjít z bytu. Nesmí ani pípnout na sociálních sítích. Nesmí mluvit se svědky ve své kauze. Lida Monijava je legendou v oboru pomoci v dětském utrpení v Rusku. Teď se stala hranicí, přes kterou se poprvé přehouply ruské represe.Lida Monijava vychází z budovy simovského soudu. V Moskvě už je tma. Do ní zazní hurónský křik. Jako na hokeji, když váš tým vítězí. Ještě to však nemá jisté.
Mezi fanoušky tlačícími se spolu s fotografy za vysokým plotem je několik dětí na invalidních vozících. Když se Monijava přiblíží, několik rodičů pustí jejich rukojeti, aby mohli zatleskat. Děti to zkoušejí také. Fyzické i psychické postižení pro ně činí z pocty Monijavě vrcholný sportovní výkon.
Někdo to zvládne, někdo jen ze všech sil vydává zvuky, které mají být výrazem nadšení a podpory. Zřetelně ale éterem zní: „Lida, Lida, Lida! Vítězství! Svoboda!“
Jsou tu i rodiče dětí, jež přes péči lékařů i Monijavy zemřely. I oni přišli říct soudcům, že oni Monijavu sice už nepotřebují, ale jsou tady tisíce jiných, jimž ona rozsvítí konec života a s nimiž sdílí to největší trápení, které rodič může zažít.
Teď má jedno velké svoje. Hrozí jí totiž
