Kde leží hranice mezi inspirací a bezohledným vytěžováním osudů lidí ve svém okolí? A lze argumentovat kreativní svobodou, když vaše tvorba oživuje cizí traumata? Španělský režisér Pedro Almodóvar ve svém posledním filmu Hořké svátky pouští diváky do vlastní hlavy a klade nepohodlné otázky.„Prý jste natočila dva kultovní filmy. Co to znamená? Má to něco společného s náboženskými kulty?“ ptá se lékařka režisérky Elsy, když ji její přítel během Vánoc zaveze do nemocnice kvůli nesnesitelné migréně.
Elsa se pousměje a vysvětluje, že její snímky u mainstreamového publika propadly. „Našla se ale úzká skupina diváků, které se líbily, a ta kolem nich vytvořila kult podobný tomu náboženskému,“ odpovídá pobaveně.
Scénu z filmu Hořké svátky španělského režiséra Pedra Almodóvara, který 6. srpna po uvedení v hlavní soutěži festivalu v Cannes míří do českých kin, lze vnímat jako potutelnou sebeironickou glosu nezávislého filmaře. Jakkoli má Almodóvar na kontě dva Oscary, ani on svou tvorbou neoslovuje střední proud. Byť je na rozdíl od své hrdinky natolik uznávaný, že nemusí točit reklamy na spodní prádlo.
Právě tak se ostatně Elsa seznamuje se svým partnerem Bonifaciem. Mladý hasič si po večerech přivydělává jako striptér a
