Seriál Neprávem zapomenuté ženy: Kapitánka Edita Zochovická byla historicky první československá armádní důstojnice. Britská vláda ji vyznamenala za chrabrost, po roce 1948 v Československu vozila jako řidička náklaďáku písek a štěrk na stavbách. Žila na Slovensku, v Palestině, v Íránu, v Egyptě, v Čechách a ve Švýcarsku, přesně v tomto pořadí. Světoběžnictví neplánovala, za příznivějších dějinných okolností by na sebe ani nikdy nenavlékla vojenskou uniformu. Kolo jejího osudu rozpohyboval sled událostí, jako byla předčasná smrt otce, která jí znemožnila studia. Velká hospodářská krize třicátých let, která ji vyhnala z domova hledat práci v cizině. Poté si zachraňovala krk před Hitlerem a po válce před komunisty. Přišla o maminku i většinu příbuzných, přežila svého jediného syna.
Z celé válečné slávy jí zbylo pár medailí a schovaný ústřižek s citátem Karla Čapka z roku 1926: „Není ošklivější věci, než dělá-li se z vlastenectví živnost. Je to podobná morální prostituce, jako kdyby se chtěl někdo živit svojí ctností. Slušný člověk o sobě nevytrubuje, že je národně uvědomělý, jako o sobě neprohlašuje, že je poctivý. To se snad mezi neporušenými lidmi rozumí samo sebou.“ Cesta Edity Zochovické rozhodně není jen příběhem boje žen o přijetí a respekt v armádě.
