Seriál Neprávem zapomenuté ženy: Rakušanům, Němcům a Švýcarům otevírala literární svět Karla Čapka, Aloise Jiráska, Gabriely Preissové a minimálně čtrnácti dalších autorů. Profesní dráha jedné z nevýznamnějších prvorepublikových propagátorek českého umění v zahraničí se zrodila jako z nouze ctnost z hrůzy a ponížení. První a do roku 1989 jediná československá občanka oceněná Řádem bílého lva jakoby potvrzovala letitý bonmot, že žena vydrží víc než člověk. O kariéře profesionální překladatelky nikdy nesnila, protože skutečnost, že ovládá němčinu jako češtinu a k tomu francouzštinu a angličtinu za nic zvláštního nepovažovala. Ve vícenárodnostním Rakousku-Uhersku a pak i v Československu hovořila německy každá druhá služebná a více jazyků ovládaly i dívky ze škol pro dobré hospodyňky.
Když jejího manžela vyštval z Čech do Vídně dav zfanatizovaný předsudky a pověrami, k čemuž se vrátíme později, Anna jej následovala a stala se názorným příkladem toho, že některé velké talenty v sobě člověk objeví mimoděk a teprve tehdy, když je téměř na dně.
Abychom dokázali pochopit, co dokázala, je potřeba znát další souvislosti. I tak tichá, introvertní a zdánlivě nekonfliktní činnost, jako bylo překládání textů, vyvolávala na přelomu 19. a 20. století polemiky, jestli na ně ženy stačí. Jazyková tvořivost se připisovala pouze mužům. Ženy překladatelky bojovaly s předsudkem, že jsou jako papoušci, kteří mají dobrou paměť, proto bystře odposlouchávají, opakují a napodobují. Protože jim ale chybí originalita vlastních nápadů, texty převádějí do jiných jazyků bez vlastní literární invence, otrocky slovo od slova.
