Seriál Neprávem zapomenuté ženy: Životní příběh Slávky Vuletič nabízí hned několik zajímavých témat, která ho přesahují. Zaprvé vypráví o prudkém technickém rozvoji v Čechách v počátcích dvacátého století. Zároveň i o rozhodnutí dítěte narozeného do vysoce prominentní rodiny, že nepromarní život zdánlivě lákavým poflakováním se. Třetím tématem je úvaha, kolik dnešních vysokoškoláků by obstálo na prvorepublikových univerzitách. Po otci měla geny zakladatele jednoho z vůbec prvních elektroprůmyslových podniků v Rakousku-Uhersku na českém území. Protože se nedočkal syna, vychovával ji tak trochu jako chlapce. Když jako malá místo hraní si s panenkami rozebrala hodiny, protože ji zajímalo, jak uvnitř fungují, nepotrestal ji, ale potěšeně jí fungování hodin vysvětlil.
Pak tu ale byla i matka, dbající na to, aby se jí dostalo správné výchovy mladé dámy se vším tím baletem, francouzštinou, lekcemi chování ve vyšší společnosti i hrou tenisu. K tomu ji odmala zapojovala do života brněnských dámských spolků a dobročinnosti s vysvětlením, že ženy by měly držet při sobě a ty s aspoň průměrným vlivem pomáhat bezbrannějším.
Otec ji podporoval v soutěživosti, matka ji učila, že slova o pochopení nic neznamenají, když jsou jen formální, nepodložená hlubším zájmem a materiální pomocí. Výsledkem obou vlivů byla mnohovrstevnatá, netuctová osobnost.
