Ačkoli lze od Divadla Semafor těžko čekat něco převratně nového, je pozoruhodný zážitek se do něj jednou začas vydat. Učinili jsme tak u příležitosti šlitrovského pásma Extravagantní díkůvzdání Jiřímu Šlitrovi a zjistili, že nabízí něco víc než jen roztomilé retro.Už v prvním ročníku teatrologie se studující obvykle dozvědí, že divadlo je ze své podstaty pomíjivé, tady a teď, bez možnosti jednoduchého opakování.
Běžný divadelní provoz tak skutečně funguje. Nazkouší se inscenace, která nějak komunikuje s dobou, v níž žijeme, a maximálně po několika letech je opět stažena, aby uvolnila místo novým.
Přesto existují některá divadla zpochybňující popsaný model tím, že dlouhá desetiletí hrají – velmi zjednodušeně řečeno – skoro nebo úplně stejně. Ukázkovým příkladem jsou dvě scény spojené především se šedesátými lety minulého století. Divadlo Járy Cimrmana a Divadlo Semafor.
Každé z těchto divadel ovšem k odkazu, který nesou, přistupuje trochu jinak. Cimrmanologové drží na repertoáru patnáct týchž inscenací nastudovaných mezi lety 1967 a 2008. Semafor má naproti tomu každou sezonu několik premiér a starší inscenace po čase derniéruje. Jedno ovšem tyto dvě konstanty českého kulturního života mají společné: stojí na
