V pražském Divadle v Dlouhé se chýlí ke konci první sezona pod současným uměleckým šéfem Ivanem Burajem. Ten se logicky musí vyrovnávat i s očekáváními, jež skalní publikum ohledně své oblíbené scény má. Jak se to daří s novou rodinnou inscenací Jak vidět neviditelné?Pražské Divadlo v Dlouhé vzniklo v roce 1996 a od té doby ho umělecky vedl vždy alespoň někdo z úspěšného původního týmu, nejdéle režisérka Hana Burešová, jež ho loni po bezmála třiceti letech předala novému kolektivu v čele s režisérem Ivanem Burajem.
Jednou z nejtěžších součástí navazování na místní tradici je tvorba rodinných inscenací, kterými Dlouhou proslavil především její spoluzakladatel, režisér Jan Borna – jeho kultovní kasaštyky Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka a O líné babičce se stovkami repríz na kontě jsou ostatně dodnes pevnou a generacemi milovanou součástí repertoáru. Na závěr úvodní sezony tedy Burajův tým vstoupil na ošemetné území s květnovou premiérou titulu Jak vidět neviditelné v režii Anny Klimešové.
Bubák i doktor rutinér
Režisérka společně s tvůrčím týmem adaptovala stejnojmennou knihu Isabel Minhós Martins a Madaleny Matoso s podtitulem „Průvodce krajinou představivosti a kreativity“.
