„Mnoho lidí tuší, že současný řád nefunguje. I proto možná s krajní pravicí nechtějí mluvit – nechtějí vystoupit z komfortní zóny, nechtějí, aby je tito lidé konfrontovali a přiměli je čelit skutečnosti,“ říká v rozhovoru antropoložka Agnieszka Pasieka, která zkoumala mladou evropskou radikální pravici.Agnieszka Pasieka si dlouho všímala, že otázky, které v posledních letech dominovaly debatám o krajní pravici, zněly přibližně takto: Jsou, nebo nejsou to fašisté? Splňují, či nesplňují dost kritérií na to, abychom je takto mohli označovat?
Ji ale vždy více zajímala jiná otázka: Proč vlastně myšlenky fašismu některým i dnes poskytují způsob, jak pochopit současnost a budovat budoucnost? Polská antropoložka působící v Kanadě proto vyrazila do terénu a roky zkoumala tři evropská krajně pravicová hnutí, která sdružují zejména mladé aktivisty. Navštěvovala klubovny plné Mussoliniho bust, účastnila se demonstrací, na nichž se skandovaly kdejaké pokřiky, dlouhé hodiny s nimi jezdila na mezinárodní setkání.
Potkala mnohé: muže i ženy, nezaměstnané studenty, právníky, barmany, potetované drsňáky i intelektuály. A odpovědi, které si odtud přinesla, jsou opravdu mnohovrstevné – selháním liberalismu, kapitalismu a modernity počínaje, upřímnou lidskou touhou někam patřit a v něco společného věřit konče.
