Komentář Hany Kubátové: Jako historička kolem sebe vidím oportunismus a ten mě děsí víc než analogie s Hitlerem. Protože archivy, které procházím, nejsou plné monster. Jsou plné lidí, kteří se rozhodli, že teď není správný čas. Že je lepší počkat. Že se to přežene.Zkoumám druhou světovou válku. Zní to zvláštně, studovat něco, čemu dnes rozumí každý. Koncem května se v Brně konal sudetoněmecký sjezd. Česká sněmovna se hlasy vládní koalice postavila proti, tisíce lidí protestovaly na Dominikánském náměstí, prezident Petr Pavel udělil akci, v jejímž rámci se sjezd konal, záštitu.
Milan Uhde, spisovatel a disident, který za německé okupace přišel v koncentračních táborech o osmnáct členů širší rodiny, sjezd podpořil a převzal na něm nejvyšší vyznamenání sudetských Němců. Odpůrci ho označili za vlastizrádce a nacistu. Jak prosím?
Českou diplomacii vede ministr zahraničí Petr Macinka, jehož vlastní slovník zahrnuje výraz „méněcenní“, jímž častuje politické oponenty, protože prý jde o milý a s nacionálním socialismem vůbec nesouvisející termín. Slovenský premiér Robert Fico jezdí každého 9. května do Moskvy. Ne slavit, ale klanět se. A Putin mezitím vede válku, o níž tvrdí, že denacifikuje Ukrajinu, a překrucuje přitom, kdo vlastně Hitlerovi pomáhal. Dějiny druhé světové války jsou zpátky v kurzu. A mně z toho není dobře.
