Seriál Jak slova měnila historii: Rok 1997 se stal přelomem. Revoluční idol Havel byl těžce nemocen, transformační idol Klaus prodělal zásadní porážky, systém polistopadové demokracie dostal rány v růstu kriminality všeho druhu, včetně ekonomické. Společnost si nabyté svobody zhusta vykládala jako volnost bez limitů a závazků, veřejné projevy rasismu nebyly náhodným excesem. Osm let po pádu totalitního režimu bylo zřejmé, že v momentě, kdy se několik let formovaný svět překotně mění, měl by tyto jevy někdo pojmenovat. Přestože se o to někteří publicisté a myslitelé ve veřejném prostoru snažili, byli často zaháněni do kouta těmi, kteří byli opojeni úspěchy transformace a liberalizace. Mnohé z minulého státního socialismu ale setrvávalo jak ve fungování státu, tak v mentalitě společnosti. Otevřená kritika byla vnímána jako narušování úspěšné cesty k novému, lepšímu zítřku.
Pro mnohé se tak stalo překvapením, že se role kritika, který pojmenuje chyby minulosti a nabídne témata k řešení do nejbližší budoucnosti, zhostí ten, kdo stál skoro celé období od roku 1989 v čele státu. Ale právě to se 9. prosince 1997 v Rudolfinu přihodilo a Václav Havel vystoupil s projevem, jenž se po tom novoročním z ledna 1990 zapsal do příběhu jeho politické kariéry asi nejvíce. (Text Havlova projevu si můžete přečíst na konci tohoto textu či stáhnout jako PDF).
