Komentář Jany Urbanovské a Jamese Richtera: Debata kolem Sudetoněmeckého sněmu v Brně není jen návratem k citlivým kapitolám českých dějin. Vypovídá také o tom, jak se po roce 1989 proměňovalo české chápání národní identity a jakou roli v tomto procesu sehrála občanská společnost.Po pádu komunismu a rozpadu společného státu se Slovenskem hledala nově vzniklá Česká republika odpověď na základní otázku: kým jsme? Velká část tehdejších elit nacházela ideální obraz české identity v odkazu První republiky – demokratického, západně orientovaného státu, k němuž bylo možné se po období nacismu a komunismu symbolicky vrátit. Budoucnost se zároveň spojovala s představou „návratu do Evropy“, jehož praktickým vyústěním mělo být členství v Evropské unii.
Vznikal tak poměrně soudržný příběh: Česká republika jako moderní evropská demokracie, která se po historické odbočce způsobené nacistickou okupací a sovětskou nadvládou vrací ke svému „skutečnému“ charakteru.
České dějiny 20. století nicméně obsahují i kapitoly, které do tohoto sebeobrazu tolerantní a demokratické společnosti úplně nezapadají. Jednou z nich je poválečné vysídlení téměř tří milionů německy mluvících obyvatel Československa.
Debata o tom, jak tuto zkušenost začlenit do českého národního příběhu, má tendenci společnost rozdělovat. Krátce po sametové revoluci prezident Václav Havel otevřeně kritizoval způsob vysídlení i princip kolektivní viny, který finální tečku za česko-německým mnohasetletým soužitím legitimizoval.
