Seriál Deníku N o připravenosti na krize by nebyl úplný bez pokusu rozptýlit pocit, že jeho autor pouze dává knížecí rady, které si v praxi nikdy nevyzkoušel. Pravdou je, že jim za posledních patnáct let nějaký čas přece jen věnoval – a dneska už tak třeba ví, že pořídit si „krizové“ vybavení bez přemýšlení není o moc lepší než nedělat nic.U nás doma používáme rčení, které tak trochu odráží náš vztah k uklízení: „Kde je xy?“ ptá se jeden z partnerů poté, co už půl hodiny obrací byt naruby se zaujetím policejního psa. Za xy dosaďte cokoliv od čelovky přes ešus po lyžařskou přilbu.
„Uklidil jsem to, kam to patří, aby to nikdo nenašel, protože tam to nikdo hledat nebude,“ krčí rameny druhý. Smějeme se.
Na tento situačně-komický moment do naší domácnosti jsem vás vzal proto, že chci sdílet osobní zkušenost s tím, co vše do přípravy nás, obyčejných lidí, na krize promlouvá – a to aniž bych se na ně těšil, na rozdíl od doktora z Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu, černé komedie Stanleyho Kubricka, jíž jsem se nechal inspirovat při vymýšlení titulku.
Text je součástí série článků o (ne)připravenosti Česka na krize. Vycházet budou postupně a najít je můžete na tomto odkaze.
