Původně měly digitální komunikaci usnadnit a nahradit chybějící mimiku či gesta. Dnes jsou ale emoji spíše zdrojem nedorozumění a mezigeneračních šumů. Zatímco starší generace vnímá klasický žlutý smajlík jako neutrální pozdrav, pro náctileté je symbolem pasivní agresivity nebo trapnosti. Potřebujeme k nim už mezigenerační překladové slovníky? Deník N se ptal lidí mezi deseti a devětašedesáti lety, jak dekódují tyto zdánlivě jednoznačné symboly.„Toho nepoužívám, je trapný, používá ho můj táta,“ komentuje čtrnáctiletý Honza klasického smějícího se smajlíka. Emoji, malé grafické symboly používané v digitální komunikaci, jsou v dnešní době běžnou součástí online konverzací.
Původně „smajlíky“ vznikly pro ulehčení konverzace. Měly nahrazovat neverbální signály běžné komunikace, jako jsou mimika a gestika, a usměrňovat kontext a význam textových zpráv.
„Emotikony, tedy textové emoji, jež jsou složené primárně z interpunkčních znamének, např. :-), vznikly z potřeby lidí v obyčejném textu vyjádřit emoce, které měl daný text navodit,“ říká lingvistka Zuzana Laubeová, která se ve svém výzkumu zabývala emotikony.
„Tedy ne primárně emoji, ale myslím si, že výsledky jsou platné i pro ně,“ říká s tím, že zmíněné znaky byly původně vodítkem pro čtenáře, zda text chápat v pozitivním, nebo negativním smyslu.
