Zatímco loňský summit Severoatlantické aliance v Haagu přinesl konkrétní závazek ohledně obranných výdajů a větu, že do nich lze počítat vojenskou podporu Ukrajiny, v Ankaře prošel sítem politiků jen mnohem obecnější závěr: spojenci se shodli, že Írán nesmí získat jadernou zbraň. To důležité se dělo mimo deklaraci.Zda je to úlitba prezidentu Donaldu Trumpovi, který válku proti Íránu rozpoutal (a během summitu NATO stihl ohlásit, že těžce dojednané příměří padlo), není zřejmé. Není také jasné, co by NATO s ohledem na přijatou deklaraci dělalo, kdyby Írán jadernou zbraň vyvíjel. Deklarace totiž sice má politickou váhu, není však vymahatelná.
K Íránu se její text dostává až v pátém bodu ze šesti, přičemž body 1 a 6 jsou čistě zdvořilostní. Rozeberme tedy ty věcné.
Ve druhém z bodů deklarace stojí, že Rusko představuje „dlouhodobou hrozbu euroatlantické bezpečnosti a stabilitě“. Bod konstatuje, že spojenci zvýšili své obranné výdaje (Evropa a Kanada meziročně o 139 miliard dolarů) a že budou pokračovat v odstraňování obchodních bariér ve zbrojním průmyslu.
Dokumenty NATO ukazují, že posun těžiště obranných výdajů od USA ke spojencům je skutečný. Zatímco v roce 2014 americké výdaje na obranu tvořily zhruba 73 procent součtu výdajů aliančních zemí, nyní je tento podíl zhruba 60 procent. Výrazně se tak přiblížil tomu, jaký podíl hrubého domácího produktu celého NATO vzniká v USA (zhruba 53 procent).
