Podstatou Ameriky je snění. Spojené státy se ale teď po čtvrt tisíciletí demokratického experimentu potácejí na pokraji kolapsu. Snít nicméně umí stejně velkolepě jako dřív. A nikde jinde to neuvidíte tak jasně jako v Texasu, kam míří miliony Američanů – a my jsme vyrazili za nimi.Pokud váš život ztrácí šťávu a potřebujete pořádnou dávku adrenalinu do žil, zkuste třeba usednout za volant v texaském Houstonu. Jsme si celkem jistí, že nejpozději po deseti minutách začnete litovat. Po dvaceti minutách si uvědomíte, že vám po těle stéká pot jako na první lekci autoškoly. Po půlhodině vám duši sevře podezření, že z labyrintu šestiproudých dálnic a dystopických propletenců mimoúrovňových křižovatek už nikdy neuniknete. Jak taky?
Nekonečné proudy aut se nemilosrdně valí vpřed. Než z levého jízdního pruhu přeskáčete do pravého, propásli jste svoji příležitost odbočit nejméně o půl míle. Pro změnu teď potřebujete prokličkovat zpátky, hlídání mrtvých úhlů na obou stranách vozidla kvílí a vy zjišťujete, kolik vulgarismů vlastně znáte. Co na tom, že máte čtvrt století řidičské praxe; na nepřehledných uzlech sjezdů a nájezdů se nakonec stejně ocitnete v protisměru. Nebo, v jednom děsivém okamžiku, za spuštěnými šraňky železničního přejezdu nastraženého nečekaně v podjezdu dálničního tahu. Spolujezdkyně by zjevně nejraději vystoupila. Řidič ostatně také.
