Pohybová aktivita českých dětí v posledních letech klesá a přibývá u nich nadváhy a obezity. Co za tímto trendem stojí a proč nelze hledat vinu jen u dětí samotných? Přinášíme pohled odborníků na roli rodiny, školy i proměny životního stylu a také na to, jak by se podle nich měla změnit výuka tělesné výchovy i celkový přístup k pohybu.Jednadvacetiletá Tereza neměla k pohybu nikdy blízko. „U nás v rodině nikdo nesportoval. Nikdy jsme nejeli na lyže, nikdy jsme nejezdili na kole. Většinou jsme se hráli deskové hry, skládali puzzle nebo se dívali na televizi,“ vzpomíná studentka na své dětství.
To ale neznamená, že by ji pohyb nelákal. Naopak. Často záviděla dětem, které s rodiči vyrážely na výlety, chodily na procházky nebo si hrály na hřišti s balonem. „Občas jsem si říkala, že bych se také chtěla naučit nějaký sport. Líbily se mi kolečkové brusle nebo jízda na skateboardu, ale takové aktivity jsme nikdy nedělali,“ popisuje Tereza.
V té době vyrůstala pouze s matkou a dvěma staršími sestrami, které se o sportovní aktivity nezajímaly. „Jednu bavilo malování, druhou zpěv a hra na klavír. Já jsem většinou dělala to, co ony,“ říká mladá studentka.
K pravidelnému pohybu se tedy dostávala jen dvakrát týdně ve škole při hodinách tělesné výchovy. To je ovšem téměř pětkrát méně, než doporučuje Světová zdravotnická organizace. Podle jejích doporučení by děti a dospívající měli být fyzicky aktivní alespoň šedesát minut denně a většina této aktivity by měla mít střední až vyšší intenzitu.
