Reportáž z cyklu Kultura na okraji: O tomto víkendu v Telči vyvrcholí původně folkový festival, který dávno překročil hranice žánru. „Doporučuji sem jít i sám. S někým se zakecat, jen tak, a užít si to,“ říká Kamil, který se na Prázdniny v Telči pravidelně vrací. Jak se daří na sedmnáct dní spojit několik generací i pětitisícové město?Vcházím do Telče a nechávám se unášet uličkami. V Telči jsem byla jen jednou, kdysi na konci léta. Snažím se zahnat vzpomínky na skanzen s renesančními domečky, které působí na smutně prázdném náměstí jako cukrovinky, jež jsou na pultě až příliš dlouho a lákají turisty pouze k jednomu ochutnání.
Přecházím přes dlážděnou lávku a mou pozornost upoutá umně graficky ztvárněná cedule ve tvaru siluety typického telčského domu s nabídkou dnešního festivalového programu a každodenně vydávaný zpravodaj. V různobarevném provedení jsou jich po městě umístěné desítky.
Výborně. První úsměv mi po tváři přeběhl zásluhou absence uměle vygenerovaného grafického odpadu, který by však pořadatelům jistě „ušetřil“ úsilí i peníze. Historická ulička mě za řekou vyplivne do rozpáleného, už pulzujícího náměstí ověnčeného barevnými trojúhelníkovými girlandami.
Po náměstí a přilehlých uličkách je rozmístěno šedesát stánků s řemeslnou výrobou. Některé z nich nabízejí také obálky nadepsané „Štěstíčko“, ukrývající náhodný předmět za cenu od čtyřiceti do sta korun. Dá se štěstí koupit? Korálkové štěstíčko ano, uvnitř se nacházejí růžové náušnice ve tvaru gumových medvídků.
