Reportáž z cyklu Kultura na okraji: „Po festivalu máme seznam zakázaných slov – a jedním z nich je sousloví příští rok, protože nikdo z nás neví, jestli další Trať bude,“ říkají pořadatelé malého multižánrového festivalu, který využívá nádražní budovy. V pátek odpoledne vystupuju z vlaku v Hradci Králové. Obvykle je tohle město jen přestupní stanice, ale dnes je cílem mé cesty. Třetí červencový víkend tu proběhl sedmý ročník kočovného multižánrového festivalu Trať.
Před funkcionalistickou budovou hlavního nádraží přečkám lehkou dešťovou přeháňku s výhledem na brutalistní hotel Černigov naproti nádraží a pak se vydávám do budovy bývalé sýpky. Surová industriální stavba se tyčí na protější straně kolejí v průmyslové zóně. Prostor v okolí působí opuštěně a prázdně, u samotné sýpky se už ale scházejí mladí lidé s krosnami a vesele se vítají.
Úzká skupina pořadatelů každý rok využívá objekty spojené s nádražím, kde vytvoří prostor pro setkávání a umělecké performance. „Dlouhodobě nevyužívané nádražní budovy ztrácí svůj původní význam, protože už se tady lidé neschází. My se je snažíme oživovat. Je to taková několikadenní resuscitace prostoru,“ vysvětluje výběr
lokality Antonín Závodný z pořadatelského týmu. Letošní ročník se sice neodehrává přímo v nádražní budově, přesto se stále nacházíme bezprostředně u vlakové trati.
