„Seš rozmazaná, mami,“ řekla mi dcera. Zprávu o smrti vědce a kamaráda Pavla Jungwirtha mi chvíli předtím zavolal můj muž. Zpoza Atlantiku. Ta zpráva totiž během pátku a víkendu nejspíš obletěla celý svět. Protože všude po světě má… tedy měl fyzikální chemik Pavel Jungwirth známé, kamarády a kolegy. Byl to nejen jeden z nejlepších a nejvýraznějších českých vědců s mezinárodním renomé, s publikací v Science a nejlepšími granty „v kapse“, ale zároveň jeden z nejsrdečnějších lidí, které znám. „Ještě ses mě nezeptala, kde si představuju sám sebe za deset dvacet let. Zeptej se, prosím!“ smál se Pavel Jungwirth, když jsme spolu před dvěma lety dělali rozhovor, na jehož základě jsem pak psala jeho velký profil a ze kterého využiju úryvky a citace i v této vzpomínce.
Profil vznikal u příležitosti předávání Cen Neuron, Pavel Jungwirth tehdy získal ocenění za celoživotní přínos vědě v oblasti chemie. Vraceli jsme se k jeho životním i profesním křižovatkám.
Tehdy si dělal legraci, že na „celoživotní přínos“ je přece brzo… Hm…
Vysněný kurt bude bez správce
Tak jsem se samozřejmě zeptala, jak si přál: „Jak si představuješ sám sebe za deset, dvacet let?“
