Ve věku 94 let zemřel spisovatel Vladimír Páral. V mládí napsal několik knih, pro něž si zaslouží nebýt zapomenut – a později mnoho dalších, na které bychom ze zdvořilosti k autorovi zapomenout měli, což naštěstí není obtížné.Vladimíra Párala jsem osobně potkal jen jednou – na besedě studentů pražské VŠCHT s tehdy nejznámějším inženýrem chemie v Československu. Muselo to být začátkem osmdesátých let, přesněji to nezařadím; pamatuji ale celkem malou místnost na neratovické koleji, nacpanou k prasknutí. Stál jsem v koutě a hltal očima muže, který v těch letech patřil k mým oblíbeným spisovatelům. Četl jsem všechno, co do té doby vydal, a v povídkách, které jsem se pokoušel psát, jsem neuměle a nevědomky napodoboval jeho výrazný styl.
Beseda byla, pokud si vzpomínám, spíše zklamáním. Páral zručně odvyprávěl několik historek ze svého života, zažertoval na téma studia chemie („nic si z toho nedělejte, vždycky můžete dělat něco jiného, podívejte se na mě“) a velmi důrazně odmítl komentovat ty ze svých knih, které byly tou dobou staženy z veřejných knihoven.
Otevřeně proti režimu tehdy při podobných příležitostech samozřejmě nemluvil nikdo, nedalo se ovšem přehlédnout, že valná část našich učitelů si na přednáškách dovolovala mnohem více než spisovatel s pověstí nonkonformisty.
