Populistické strany a extremistická hnutí přecházejí od otevřeného šíření nenávisti k práci se strachem. A fear speech zaměřená na Židy, Ukrajince či LGBT získává na síle. Jak na ni reagovat? Ve své eseji se nad tím zamýšlí filozof Tomáš Koblížek.V první polovině června vlivný dezinformační web CZ24 News publikoval článek s titulkem „HRŮZA v Belfastu, KRVAVÉ peklo na ulici. Súdánec chtěl bělochovi NOŽEM uřezat hlavu…!“ Na stránkách, které takto prezentovaly útok žadatele o azyl, dále stálo, že „miliony Evropanů“ nyní „v přímém přenosu sledují, jak se dekády opakované sliby o kulturním obohacení, ekonomickém přínosu a bezpečí hroutí pod tíhou krvavé reality v ulicích“.
Celý zmíněný text je příkladem takzvané fear speech, česky děsivé řeči. Ta spočívá v manipulativním, často apokalypticky laděném vykreslování některých lidí jako hrozby pro zbytek společnosti.
V uvedeném případě jde o zobecňující portrét uprchlíků ze severní Afriky jako někoho, kdo běžně páchá násilí na evropském obyvatelstvu. Vedle migrantů z afrických zemí či Blízkého východu však děsivé projevy často míří i na řadu jiných skupin.
Například na Židy jako údajné strůjce útoků z 11. září, organizátory migrační krize či zosnovatele pandemie covidu. Na Ukrajince, kteří se údajně neumí včlenit do západní společnosti a stojí za zvýšenou kriminalitou v evropských metropolích i malých městech. Na LGBT lidi, kteří jsou popisováni jako nebezpečí pro děti a jako šiřitelé „smrtonosných nemocí“. A také na feministická hnutí, jež svým důrazem na práva žen mají údajně způsobovat „vymírání Západu“.
