Komentář: Summit NATO v Ankaře spojenci přežili bez větší ujmy a v Kremlu si ani nadále nemohou být jistí rozpadem Západu. V dnešní situaci to lze považovat za úspěch.Pravidelná zasedání členských zemí Severoatlantické aliance se v éře Donalda Trumpa hodně podobají chůzi po minovém poli. Kvůli systematicky nepřátelským postojům americké administrativy k Evropě vždy existuje možnost, že skryté nástrahy vzájemné nevraživosti explodují a Aliance ze zasedání vyjde se zásadní újmou na těle.
K tomu ovšem na právě ukončeném summitu v Ankaře nedošlo. Navzdory již tradiční úvodní palbě amerického prezidenta do řad spojenců nezazněla během zasedání silná slova a nedošlo na dramatická gesta. Naopak, účastníci se dokázali shodnout, že se mají navzájem stále rádi a že za zavřenými dveřmi panovala láskyplná atmosféra.
„Všichni říkali: Máme vás rádi, pane,“ liboval si Donald Trump s tím, že úsměvům svých kolegů věřil a opětoval je. Můžeme si tedy vydechnout.
Otázkou zůstává, jestli schopnost spojenců uchlácholit nevyzpytatelného amerického prezidenta je v dnešní geopolitické situaci dostatečně uspokojivý výsledek, nebo zda je to žalostně málo.
Rutteho cesta
