Od marťanských kanálů přes sondy Viking a slavný meteorit ALH84001 až po vozítko Perseverance. Příběh hledání života na rudé planetě je plný nadějí, omylů – a právě teď i frustrace. Odpověď na jednu z největších otázek lidstva už možná leží v několika titanových pouzdrech na povrchu Marsu. Jen je zatím neumíme dostat domů.Odpověď na otázku, jestli jsme ve vesmíru sami, hledáme v podstatě odnepaměti. Jenže během té doby jsme zjistili jednu nepříjemnou věc: najít mimozemský život v dálavách vesmíru je mnohem těžší, než jsme si kdy představovali. A právě proto se už více než sto let znovu a znovu vracíme k planetě, která se z našeho pohledu zdá být nejslibnějším místem, kde bychom mohli stopy života najít, alespoň toho dávného – k Marsu. K planetě, na jejímž povrchu kdysi tekly řeky, prostírala se jezera a možná i rozsáhlý oceán (či oceány). K planetě, na níž před miliardami let nejspíše panovaly podmínky pro vznik a rozvoj života tak, jak ho známe ze Země.
Marťané vstupují na scénu
Z dnešního pohledu je to až k nevíře, že stačila jedna drobnost, abychom byli na konci 19. století skálopevně přesvědčeni, že Mars obývá vyspělá mimozemská civilizace. Chyba v překladu.
Když italský astronom Giovanni Schiaparelli během opozice Marsu k Zemi v roce 1877 zakreslil do svých map síť tenkých tmavých útvarů, které označil slovem canali, určitě netušil, co záhy vypukne. V italštině to slovo znamenalo přirozené průrvy nebo koryta vytvořené pohybem kapalné vody. Když ale bylo jeho dílo přeloženo do angličtiny, význam slova se změnil. Pro překlad totiž bylo použito slovo canals, jež se v angličtině používá pro ty vodní kanály, které jsou vybudované uměle. Zdánlivě drobný překladatelský posun tak otevřel dveře jedné z největších vědeckých iluzí své doby.
