Komentář Kláry Tihlárikové: Ve zvrácené realitě ukrajinské války žiji už delší dobu, ale stejně si nedokážu zvyknout na fakt, že se to skutečně mohlo stát. Dnes je to Izjum, zítra to může být u kohokoli z nás.Vyrážíme z Charkova do Izjumu autem s úplně rozbitým předním sklem. Řidič Váňa vysvětluje, že v jeho blízkosti nedávno explodoval dron a sklo popraskalo od tlakové vlny. Před sebou máme rovnou silnici a zdá se, jako bychom po ní mohli jet donekonečna.
Květy akátů padají skrz protidronové síťky, které chrání „cestu života“ Izjum–Slavjansk. Z každé strany se zvedá dým po explozích. Neúprosná přímost silnice, šílení řidiči ve vojenských autech, něžně bílé květy akátů a dým zvedající se ze zelených polí – to vše dohromady tvoří kontrasty, které charakterizují i samotné Ukrajince.
Na konci se silnice mění v něco, co se tak už ani nedá nazvat. Mezi obrovskými jámami, značkami s nápisem „miny“ nás hlubokým blátem předjíždějí staré lady, jednu z nich zdobí nápis „Šumacher“.
Přijíždíme do jedné z Ukrajinci osvobozených vesnic Izjumského rajonu. V opuštěné ordinaci lékaře na nás čeká pár desítek místních důchodců a důchodkyň. Mají se zaregistrovat, aby mohli dostat finanční pomoc určenou seniorům žijícím na přífrontových územích, kterou jim přinášejí naše kolegyně.
