„Samotu potřebuju kvůli koncentraci. Včera mi už málem jeblo, jak mi cinkaly zprávy a furt mě někdo s něčím otravoval. Ale to je kvůli filmu, ono se to zase uklidní,“ směje se umělec František Skála. O své tvorbě prý nemluví rád. Když ale v novém filmu Veřejný prostor Františka Skály odhaluje zákulisí tvorby svých velkých soch, dává jim to čtvrtý rozměr. František Skála patří k nejvýraznějším postavám českého výtvarného umění. Jeho doménou jsou sice sochy ve veřejném prostoru, hodně velké sochy, jakoukoliv přepjatou „velikost“ nebo velikášství ale shazuje hravostí a humorem.
Nový dokument Petra Slavíka Veřejný prostor Františka Skály se nese v duchu umělcova motta, že jeho životním stylem je radost z tvorby.
„Radost, ta přichází někdy po ránu, jindy v poledne a někdy taky až pozdě večer při návratu z restaurace. Když se člověk cítí zrestaurován. Jak říkával můj kamarád Láďa: Sice trochu restaurovaný, ale překrásný.“
V našem rozhovoru dává najevo, že mluvit o své tvorbě mu až takovou radost nečiní, nutno ale říct, že se to dobře poslouchá. I ve chvílích, kdy mluví o současné tvorbě aktů.
„A to je známá věc, že jsem starý prasák. Ale jaký je vlastně rozdíl mezi starým a mladým prasákem? Lidské tělo je krásné, odjakživa bylo tématem umění, a protože jsem heterák, líbí se mi hlavně ženské. Snažím se, aby to nebyla jen nahota, ale situace, která je vtipná nebo romantická. Ale především krásná!“
