Paul McCartney se na albu The Boys Of Dungeon Lane pohroužil do nostalgických vzpomínek. Zato Rolling Stones nejsou sentimentální ani trochu. Na desce Foreign Tongues se zostra pouštějí do autokratů a zůstávají hejsky i jako osmdesátníci. Zatímco o přestárlých politicích se to říci nedá, odhodlání největších hudebních legend šedesátých let udržet se na vrcholu i po osmdesátce má příjemné důsledky. Jejich energie zaslouží obdiv a muzika baví.
McCartneyho čirá nostalgie
Pravda, koncem května vydané album Paula McCartneyho The Boys Of Dungeon Lane nabízí čirou nostalgii a odkazy na dětství, kdy život byl těžký, ale chuť do něj ohromná. Jak to autor popsal v textu písně Salesman Saint:
„Táta byl prodavač, máma svatá, / pracovali každou minutu, kterou jim dal bůh, aby zaplatili nájem. (…) Ale naučili se táhnout to dál / se smíchem a písničkou, která jim pomohla přežít další noc.“
Nebo v baladě The Days We Left Behind, sérii vzpomínek na „zakouřené bary a levné kytary“ i „skřivánky na nebi, vznášející se nad zvuky války“, zakončené smířeným konstatováním, že „nikdo nemůže získat zpět dny, které jsme nechali za sebou“.
