Tento týden Českem rezonovala koncertní série Ewy Farné v pražském Edenu. Vítek Svoboda v návratu do popkulturního newsletteru Plevel uvažuje nad tím, co Ewa Farna a její nové album přináší českému popu a jestli je nutné, aby u toho byly ohňostroje a „čokoška“.Nejisté počasí zabalilo kamery do igelitu, stadion v Edenu zdobí stříbrný strop. K zamračenému nebi vyplouvají obláčky aerosolu z nesčetných vapíků propašovaných v ledvinkách a kabelkách třicetitisícového davu. Výpary s vůní melounu občas zamlží pohled na rudé pódium s obrazovkami tak velkými, že je za zády nezažila skoro žádná domácí hvězda. A Ewa Farna se před ně v úterý postavila už potřetí.
Poslední selfie se cvakají a desítky tisíc mobilních foťáků se otáčí k pódiu, když monstrózní obrazovky zaplní předtočené úvodní video, v němž Ewa stylizovaná do biblické Evy vybízí k radosti, breku i pláči, pokud bude třeba.
„Dneska je to prostor, kde i špatná rozhodnutí vedou k poznání, k sobě,“ podotýká, než vyjede z kontejneru uprostřed dlouhého mola a informuje shromážděnou masu, že „boží mlejny melou“.
Česká popová past
Píseň z pradávného roku 2008 a další hity svojí diskografie doplnila česko-polská zpěvačka o víkendu hitovkami z nového alba nazvaného ADHD pop. Deska má Farnou podle promo textu „představovat v období, kdy si dovoluje být ještě svobodnější, odvážnější a autentičtější než kdy dřív“.
