Do bojů na Ukrajině se od začátku celoplošné ruské invaze zapojily desítky českých dobrovolníků. Někteří jsou stále na frontě, jiní už se vrátili domů. Válka pro ně ale často nekončí překročením hranic. Jak se po měsících nebo letech ve válce znovu začleňují do běžného života – a jakou pomoc jim dokáže nabídnout stát?Když se vrací domů, první dny jsou prý téměř vždy stejné. Úleva. Radost, že jede pryč z fronty. Potřeba dospat všechno, co se dospat nedá. A hlavně touha být s lidmi, které dlouho neviděl a které už také vidět vůbec nemusel.
V těch prvních dnech je návrat jednoduchý, skoro samozřejmý. Člověk se vrací z místa, kde jde o život, do prostoru, který je bezpečný a známý.
„Fronta vám trošku srovná priority v tom, co chcete dělat, až přijedete do Česka. To je primárně být s lidmi, na kterých vám záleží,“ říká český dobrovolník s volacím znakem Vektor, který na Ukrajině s přestávkami odsloužil rok.
Dnes už z bojových akcí odešel, na Ukrajině ale dál pracuje jiným způsobem a mezi válkou a běžným životem stále pendluje. O svém návratu mluví anonymně. Nejen kvůli riziku z ruské strany.
„Nejvíc problémů nám historicky dělá česká strana,“ vysvětluje a naráží tím jak na bezpečnostní obavy, tak na reakce prostředí, do kterého se vrací.
