Čerstvá kniha Rebeccy Makkai Ohromní optimisti otevírá téma epidemie HIV/AIDS z osmdesátých let. Představuje jej skrze rozličné osobní příběhy, nezůstává však jen v minulosti, ale ukazuje, jak se generační trauma propisuje i do dnešních dnů.Jenom rok před svou smrtí vytvořil v roce 1989 Keith Haring svou „Nedokončenou malbu“, symbolizující jeho vlastní, ale i všechny ostatní životy, příliš brzy násilně utnuté epidemií AIDS. Ač je jedním z nejslavnějších, ani zdaleka nebyl jediný. S blízkostí vlastní smrti se prostřednictvím tvorby vyrovnávala řada umělců.
K umění se obrací i Yale a Fiona, hlavní postavy Ohromných optimistů, kteří letos na jaře vyšli v Pasece v překladu Petra Eliáše. Jejich časové linie se sice odehrávají třicet let od sebe, vzájemně se ale prolínají a doplňují.
Umění jim přitom slouží jako pomyslný stroj času – představuje nový pohled na prožité tragédie a návrat ke starým láskám, smysl života, když všechno ostatní zmizí, a naději do budoucna, i když se situace zdá bezvýchodná.
Když se všechno kolem hroutí
Osmdesátá léta jsou v plném proudu, prezidentem Spojených států je Ronald Reagan a zrovna byly představeny první diagnostické testy na virus HIV. Jen několik let poté, co gayové získali možnost žít jakžtakž otevřeně a v relativním bezpečí, v komunitách jako chicagský Boystown začne naplno propukat epidemie AIDS a lék je v nedohlednu.
