Jana Ševčíková patří k nejvýraznějším českým dokumentaristkám. Dva její filmy – Piemule (1983) a Starověrci (2001) – ji zavedly do míst, kde čas plyne jinak: do rumunského Banátu za Čechy, kteří tam žijí už více než sto padesát let, i na Dunajskou deltu za starověrci, jejichž komunitu sledovala od Rumunska přes Sibiř až na Aljašku. Snímky Piemule a Starověrci nyní vstoupily znovu do kin v digitalizované podobě. Jaká k nim vedla cesta? Absolvovat FAMU s Piemulí v roce 1981 nebylo lehký, protože to bylo za komoušů. Na katedře, když viděli, jak ten film začíná, Otče náš jenž jsi na nebesích, tak to bylo jako když dáš bejkovi červenej hadr před čumák. Chtěli, abych absolvovala s filmem Světský děti, kterej jsem točila ve třeťáku. Ale já jsem si stála za tím, že chci absolvovat s Piemulí. Přerušila jsem školu na dva roky.
Piemule. Foto: Stanislav Špoula
Na festivalu studentských filmů ve Varech jsem se seznámila s kameramanem Jaromírem Kačerem. To bylo ve střižně, kdy mi děkan a můj pan profesor vystřihávali z toho filmu všecko, co bylo jakože náboženský či proti režimu. Nakonec to skončilo tak, že profesor Lehovec řekl, aby se vystřihlo i jeho jméno. Řekla jsem něco vostrýho a k tomu přidala: „abyste jednou toho pána Boha nevolali“. No a Jaromír tam seděl v pozadí, pak ke mně přišel a od tý doby jsme točili spolu.
