Komentář Kláry Tihlárikové: Každý den mi v hlavě hučí pocit, že bych si neměla nic užívat, protože všude kolem mě je utrpení. Toho zvláštního pocitu se nedá zbavit.Sedím na dřevěné houpačce na zahradě u nádherné chatky, kterou jsme si s přítelem pronajali na víkend. Nachází se blízko vojenského cvičiště, kde je můj přítel dočasně na „obnově“. Jeho jednotku po dvou letech v těsné blízkosti fronty vystřídala jiná a její členové se teď na bezpečnějším místě regenerují, absolvují různé kurzy a trénují nové lidi, než se znovu vrátí na své přifrontové pozice.
Dívám se na novou skandinávskou chatku uprostřed krásných ukrajinských borových lesů a přemýšlím nad tím, jak je podivné užívat si takového klidu ve válečné zóně. Je to jedno z témat, z nichž mám vždy zvláštní pocit. Vést během války normální život – je to v pořádku, nebo ne? Měli bychom všichni stále trpět, abychom vyrovnali to strašné utrpení, které prožívají jiní? Nebo naopak někteří trpí proto, aby jiní mohli vést svůj normální život?
Mám-li být upřímná: ano, běžný život na Ukrajině pokračuje. V blízkosti fronty i dál od ní. Manikúru a pedikúru, espresso tonic nebo toust s avokádem seženete i v Izjumu, Sumách či Kramatorsku. V Charkově se konají výstavy, v podzemí hraje opera a filharmonie. Na manikúře posloucháte zvuky dronů a s manikérkou se nebavíte o receptech a hezkých místech, kde strávit víkend, ale o typech
